zpět
CHLUPATÝ KAKTUS NÁŠ KAMARÁD
Karel Dunda -časopis ABC mladých techniků a přírodovědců č.9/1969
Šipky s nápisy "Výstava kaktusů" nás v Čelákovicích zavedly až ke Krajské stanici mladých přírodovědců. Tam, ve staré budově v prvním poschodí, se rozprostíral pravý kaktusářský ráj. Vystavovali tu přes šest tisíc kusů asi dvanácti set druhů kaktů, kaktusů, kaktousků i docela maličkých kaktusíčků. Byly tu, jak by řekl Karel Čapek, "kakty podobné mořským ježkům, okurkám a tykvím, svícnům, džbánům, kvadrátku kněžskému, hnízdu hadímu, pokryté šupinami, cecíky, pačesy, drápy, bradavicemi, bodáky, jatagany a hvězdami, zavalité i vytáhlé, zježené jako pluk kopiníků, břitké jako četa mávajících šavlemi, nalité, dřevnaté i svrasklé, poznamenané osutinou, vousaté, nevrlé, morousovité, ostnaté jako zásek, pletené jako koš, podobné nádorům, zvířatům a zbraním".
Kolem stolů, plných pichlavých mazlíčků, se tísnili zvědaví kluci se svými učiteli, a s vykulenýma očima zírali na tu krásu. Určitě si mysleli: "Maminky mají doma za oknem tři, čtyři, osm kusů, ale tolik..." To množství a ta rozmanitost vyrazila malým zvědavcům dech. A u mnohých vzbudila taky zájem. Ne nadarmo si potom někteří při odchodu kupovali sáčky s třicíti kaktusovými semínky po dvou korunách. Kdo ví, možná, že časem rozmnoží řady čelákovického kaktusářského kroužku. To si taky myslí i vedoucí kroužku, nadšený kaktusář Zdeněk Červinka, dnes už posluchač vysoké školy zemědělské. Nadšený kaktusář, to říkáme záměrně. Protože kdo se jednou do pěstování kaktusů opravdu pustí, toho už to nepustí. Aspoň tak to Zdeněk tvrdil, a dokazoval to nejenom na sobě a svém bratru Láďovi, ale i na celé řadě členů kroužku.
"Podívejte, zpočátku nás bylo pár, a dnes už má kroužek na pětatřicet členů, a dalo se do toho i patnáct dětí. Já je vedu, scházíme se v přírodovědné stanici. Ty to mají fajn, mají se na koho
obrátit a má jim kdo poradit. To my, když jsme začinali...
"Nedovedete si představit, co jsem měla s kluky za patálie," vložila se do rozhovoru Zdeňkova maminka. "V desíti letech začínali s andulkami. To vám bylo kraválu. Ani promluvit se nemohlo, protože ti ptáci si mysleli, že nás musí překřičet. A tak jsem byla ráda, že toho kluci nechali a vrhli se na kaktusy."
"Stejně máš ty kaktusy na svědomí ty, mami," řekl Zdeněk. "Víte, maminka pěstovala nějaké kaktusy za oknem, a to je základ naší sbírky."
"Měl by ses ale pochlubit, jak jste si tu sbírku rozšiřovali. Nevím, jestli by se s tím kluci vytasili, tak to řeknu radši sama. Když jezdili se školou do Prahy, tak dostali pětikorunu na limonádu a na housky. Místo toho si však přivezli vždycky kaktus."
"Maminka pro to ale měla pochopení, a když se to dozvěděla, tak mi pak dávala k pětikoruně na jidlo i pětikorunu na kaktus," doplňoval maminku Zdeněk, když už jsme byli u nich doma.
"Myslíte, že to pomohlo? Kdepak, jídlo a něco k pití si zase nekoupil, a místo jednoho kaktusu si koupil dva. Nebo jeden, ale dražší." Maminka se ale vůbec nezlobí. Ostatně proč taky, když je to i její zásluha, že s těmi kaktusy Zdeněk s Láďou začali.
"Časem jsme to neměli kam dávat, a tak došlo na stavbu skleníku. To byla otrocká práce, začalo to bouráním stodoly, a pak se budoval sklenik. Stále ho rozšiřujeme, v příštím roce budeme zase přistavovat. Ostatně, pojďte se na to naše dílo podívat"
Skleník to byl pěkný, poctivě zbudovaný. Tisícům chlupáčů a ostnáčů se tu daří výtečně. Pěstují v něm osmsetdvacettři druhy. V tak rozsáhlé sbírce musí být však pořádek. Každý kaktus má své pojmenování. A protože to jsou obyvatelé cizích a dalekých zemí, užívají se u nás - stejně jako v jiných státech názvy latinské.České názvy většinou ani neexistují. Samozřejmě, že latinská jména musí opravdový kaktusář znát, s tím už musí počítat, jinak by se mezi sebou kaktusáři vůbec nedomluvili. Řeknou-li, že pěstují Epiphyllum, Phyllocactus, Opuntia, Cereus, Echinocactus, Echinopsis nebo Rebutia hned každý ví, jak tyto rostliny vypadají. Přes osm set druhů, to už chte pořádnou kartotéku. U Červinků ji mají. Každá rostlina má kartičku, na ní je název rostliny, a bližší údaje o ní, a kartičky jsou přehledně srovnané podle botanických rodů a čeledí.
Vstoupili jsme do skleníku. Proti vžitým představám tu bylo dost chladno, rtuť teploměru se sotva udržela na desíti stupních.
"Asi se divíte, že ty naše chlupáče moříme zimou, ale oni nám potom víc kvetou. Teď totiž odpočívají a teplota sedm až deset stupňů jim stačí. Nezaléváme je. Tak se jim aspoň nic nestane, když klesne teplota i na nulu. Naposledy dostali zálivku v říjnu, a na další si počkají až do března. Tak, jak se mezi kaktusáři vžilo- od svatého Václava do svatého Josefa se ani u nás nekaktusaří. Neplatí to doslova, protože třeba o semenáčky se starat musíme, ty by takový půst nevydržely. No, a v březnu, až se kaktusy probudí, začne shon. Pak to jde jedno za druhým. A když začnou kvést, je to krása, potěšení, ale i starost"
Jak by ne, dělat kaktusům včeličku, to není legrace, to dá práci! Ptáte se proč? Celá řada kaktusů kvete totiž velmi krátce, přes noc, den anebo dva. A za tu dobu se musí kaktusář postarat o pyl, chce-li mít semena.Musí ho mnohdy shánět u jiného kaktusáře, který pěstuje stejný druh. To pak záleží na tom, jestli kvetou oba druhy současně. Zdeněk loni objížděl na kole okolí jako závodník, až v Mladé Boleslavi byl. Ale jako naschvál, nikde ani kvítek Eriocereusu jusbertii, který potřeboval. Buď už květy odkvetly, nebo měly teprve kvést. Pro tentokrát se tedy neopylovalo.
"Začínat? Začínat by se mělo s těmi běžnými kaktusy, a pak teprve je možné si troufnout na víc, na ty méně pěstované. V kaktusářském kroužku při krajské stanici mladých přírodovědců tady
v Čelákovicích to děláme taky tak. Nejdřív se tu chlapci a děvčata dovědí, jak kaktusy zalévat, do čeho je sázet, jak vysévat semena, dokonce už i roubují. Nejdůležitější je vytrvat, kaktusaření není jen chvilková zábava. Radovat se může jen ten, kdo vydrží."
Ty radostné chvíle se dostavují vždycky, když se pěstování daři: když se z malinkých semínek začnou klubat drobounké kuličky semenáčků, když se ty kuličky začnou zvětšovat v koule a
válečky, a konečně když už jsou z nich kaktousky, jak mají být. Kaktusářská radost je vlastně radost neustálá. Ale ty nejočekávanější chvíle přicházejí v době, jak říká spisovatel Karel Čapek, "kdy se ten vzdorovitý a nedůtklivý urputník tak nějak zapomene a zasní: tu se z něj vyvalí květ, květ velký a zářivý, kněžský květ mezi napřaženými zbraněmi. Je to veliká milost a vzácná událost, která se hned tak každému nestane".