Ukázka z obsahu
Hlídka kaktusářů-labužníků 1/1938
Přinášíme obrázek rostliny, jež byla popsána pod jménem Frailea asterioides prof.Werdermannem. Popis rostliny naleznou čtenáři v posledním čísle loňského ročníku našeho časopisu. Pro ty, kteří jej nečtli, připomínáme pouze, že rostlina jest pravděpodobně nejzajímavějším objevem kaktusářského ruku 1937. Slíbili jsme čtenářům popisy dalších novinek a zvláštností. Podařilo se nám opatřiti si vzácný snímek ještě vzcnější rostliny, který dnes uveřejňujeme, spolu s popisem i zprávou o zuovunalezení této rarity. Naše řádky jsou výtahem článku E.Werdermanna.(Kakteenkunde č.X.1937).
Druhá rostlina jmenuje se Toumeya papyracantha a jest jedním z nejvzácnějších kaktusů vůbec, neboť byla během dlouhých let nalezena jen čtyřikrát a to vždy pouze v jediném exempláři.
Nálezy datují se z let 1849, 1873, 1897 a konečně z roku 1935, kdy byl nalezen podle starých záznamů o místě výskytu opět pouze jeden dvouhlavý exemplář. Šťastným nálezcem byl americký kaktusářský nadšenec Mr.Whiteman, jemuž na telegrafickou zprávu o nálezu přispěchali na pomoc jeho přátelé v automobilech ze Santa Fé. Veškeré další hledání bylo však opět marné, ačkoliv bylo okolí prohledáno co nejpečlivěji po několik dnů.Werdermannovi se podařilo teprve loni v předjaří získati jeden import, který mu dokonce i vykvetl a umožnil tak popis této téměř neznámé rostliny.
Tělo její jest tvaru kuželovitého a úží se od temene ke kořenu. Nadzemní část jest pouze asi 3,5 cm dlouhá, při největším průměru 1,6 cm. Barva pokožky jest mdle šedozelená. Spodek těla jest pokryt uschlými zbytky bradavek a ostnů (jako u L. principis). Temeno jest poněkud kryto mladými, plstnatými areolami. Mamilly jsou cca 5 mm vysoké, na spodu se stran zploštělé, takže tvoří jakési žebrovité spojení mezi nad sebou rostoucími bradavkami. Vršek bradavek nese v mládí šedobílé plstnaté areoly, které však později olysají. Krajních ostnů je asi 8 až 9 a jsou čistě bílé. Z nich 7-8 jest umístěno ve spodních dvou třetinách areoly a měří pouze 2 mm. Nahoře vyčnívá z areoly jeden osten o trojnásobné délce, hnědavě zbarvený. Střední ostny jsou tři, z nich dva typicky parůžkovitě ohnuté, 1,5cm dlouhé, 1mm široké a jeden ještě širší a delší. Tyto střední ostny jsou hnědavé, později šednoucí, nepíchavé, ploché a papírově pružné.
Květy vynikají při temeni, jsou asi 3 cm dloulné (tedy téměř jako celá rostlinka) a mají hladkou trubku. Vnitřní okvětuí lístky jsou barvy slonoviny, na vnější straně s hnědavým středním proužkem. Hojné bílé tyčinky jsou uspořádány ve dvou skupinkách a nesou světležluté prašníky. Zelenavý pestík nese l cm dlouhou čnělku, ukončenou pětiklannou bliznou.
Rostlina byla po svém objevu v roce 1849 zařazena k Mamillariím později (roku l863) do rodu Echinocactus. Britton a Rose utvořili pro ni monotipický rod Toumeya, který včlenili mezi rody Pediocactus a Epithelantha, bylo by však lepší, postaviti jej v blízkosti rodu Leuchtenbergia.
Toumeya papyracantha jest jako Leuchtebergia principis těžko k nalezení, neboť napodobí svými ostny suchou trávu ve svém okolí. Jest zajímavou i tím, že jest prý rostlinou zimovzdornou.
Budete letos roubovati? 1/1938
B.Polanský
Pak-li že ano, je čas připravovati se již nyní. Proč, to chci říci v tomto pojednání. Samotnou roubovací techniku popisovati nebudu, byla již dříve prodiskutována víc než dosti. Každý rok z jara propukne v naší kaktusářské rodině nebezpečná, (pro kaktusy- poznámka sazeče) ale ne nepříjemná "roubovací epidemie". A tu se postižení jedinci, jednotlivě i hromadně vydávají na lov podložek. Zjev tento jest velmi pravidelný a trvá snad již od té doby, co naši kaktusářští předkové objevili, že kaktusy je možno také roubovati.
Výhradní poptávka "jak předpis káže" jest po podložkách "napitých", tedy takových, aby byly v nejbujnějším vzrůstu. Později je možno slyšeti mnohé stezky, že ten neb onen pěstitel má podložky "nahnané" a t.d. Roub Ti na tom kolego nepřiroste a kdyby, tak zůstane "sedět". K uvarování se vylíčeného nezdaru rozhodl jsem se, napsati toto pojednání již v zimě, tedy v době zdánlivě nevhodné.
Ještě za onoho času kdy získání dobré podložky bylo hlavní výhrou v loterii, povedlo se mě občas, sice v potu tváři, ale přece, sehnati najednou více krásných podložek. Po pečlivém naroubování, většina tenkrát téměř nezískatelných roubů nepřirostla a ostatní zůstaly "sedět". Tenkráte jsme málem byli ochotni věřiti na nejčernější skutky a úklady spolukaktusářů. A jak by né, vždyť na mých podložkách to roste dobře! ("On to jistě při nejmenším učaroval, jen aby to nerostlo"). Později jsem pozoroval, že podložky, které jsem získal v době jejich vegetačního klidu, očarované nejsou a vyvíjejí se docela normálně i po provedeném roubování.
Věc jest velmi jednoduchá. Opatříte-li si podložky dříve než budou ve vzrůstu, začnou v patřičné době růst, aniž by jim značná změna životních podmínek byla na závadu. Kaktusy jsou rostliny podivuhodně přizpůsobivé a nenáročné, ale kulturou jsou dosud poměrně málo dotčeny. Proto, jsou-li během vegetace přemístěny do prostředí od původního stanoviště dosti odlišného, trvá určitou dobu než si na nové životní podmínky zvyknou a začnou znovu růst. To souvisí též s eventuelním nezdarem při roubování na nově získané podložky. Nezdar se neobjeví jen v tom případě, získají-li přemístěné podložky lepší vegetační podmínky než měly dosud a nebo, když byly přestěhovány v době vegetačního klidu.
Jest již v naší povaze že dnes tvoříme pravidla, abychom je zítra opravovali. To platí i o roubování kaktusů.
Ještě včera bylo pravidlem, že kaktusy možno s úspěchem roubovati již od začátku května, vždy však s podmínkou, že k roubování určená podložka i roub jsou v plném vzrůstu.
Po provedených pokusech získal jsem zkušenost, že okolnost, zda použitý roub jest, či není ve vzrůstu, nemá na srůst rostlin žádného vlivu. Ani podložka nemusí být v plné vegetaci a stačí, přivedeme-li ji do vzrůstu hezprostředně po provedeném roubování. Další mou zkušeností jest poznatek, že čím dříve na jaře bylo roubování provedeno, tím byl konečný výsledek lepší. Jak časně možno s roubováním začít záleží však na tom, jak celkové prostředí a povšechné počasí umožní, aby po provedené operaci, řezné plochy v nejkratší době úplně zaschly. Za samozřejmé považuji též, že po provedeném roubování bude udržována teplota odpovídající požadavku aby rostliny vegetovaly. Tato teplota se různí dle pěstovaných druhů. ale za průměr považuji asi 18 až 20°C. Ani značné tepelné kolísání však neškodí a zdá se, že vzrůstu kaktusů spíše prospívá. Hlavním činitelem k vegetaci kaktusů nezbytným, zůstane však sluneční světlo. Po uvážení všech jmenovaných podmínek, možno po malé korektuře stávající teploty, s velmi dobrým výsledkem roubovati již počátkem března. Při tak časně provedeném roubování získáme pro mladé roubovance celou normální sezonu k nerušenému vzrůstu a nápadné při tom jest že právě nejdříve na jaře roubované rostliny vykazují během další vegetace zřetelně lepší výsledky. Jako příklad výhody časného roubování mohu uvésti skutečnost, že rostliny naroubované v prvé polovině března 1937 předhonily do podzimu vzrůstem i vzhledem ony, které hyly roubovány v srpnu r.1936. Podotýkám, že obě jmenované skupiny byly téhož druhu, rouby i podložky. Též ošetření bylo naprosto stejné. Při roubování na Cereus Jusbertii jest časné roubování téměř nutností, neboť jak jest známo, má tato vůbec nejlepší podložka tu nectnost, že v některých případech nerada rouby přijímá. Přesvědčil jsem se, že procento odpadů se stupňuje od jara k podzimu a že se skoro neobjevuje v časném jaře.
Popisované, časně z jara prováděné roubování, praktikuji hlavně při roubování na Cereus Jusbertii a částečně na Cereus Spachianas, u ostatních podložek nemám v tom ohledu zkušeností. Máte-li ve svých zásobách podložek též Cereus Jusbertii zkuste to také -uvidíte, že se to vyplatí.
Lophophora Williamsii Coulter 1/1938
V.V.Černý Den Haag Nederland
Navazuje na článek hořejšího názvu v "Kaktusářských listech" číslo 9-10 r.1937, učiním několik poznámek o užívání Lophophory Williamsii a o účincích alkaloidů v ní obsažených. Nejvíce zásluh o prozkoumání chemické struktury těchto alkaloidů patří Sphaetovi. Byl to ašak Dr.L.Lewin, jehož jméno rostlina nese, jemuž se podařilo (1880) vyloučiti z ní hnědý syrob narkotického účinku, jejž nazval Anhalonin. Hefter pokračoval v těchto pracích a zjistil další alkaloidy: Meskalin , látka nejbohatěji zastoupená a nejúčinnější. Je příčinou pestrých vidění, ztráty smyslu časového bolení hlavy, závratí a zvracení. Pevotin, nebo Pellotin: působí asi jen na únavu. Anhalonidin: zanechává tupost v hlavě. Anhalonin: má účinek sedativní, aniž hy uspával. Lophophorin: způsobuje rudé zabarvení, horkost v hlavě a tlak v záhlaví.
Jak vidno je tedy droga ve svém složení ne zcela nevinná; okusíte-li jí, zdá se vám nepochopitelným, jak může někdo tuto věc pojídati. Chutná nevýslovně odporně a hořce. Požívá se jedině prostřední části, bez temene a kořene, v sušeném stavu. Brzo po požití této drogy dostavuje se nepříjemný tlak v hlavě, závratě, pocit, jakoby žaludek chtěl vše zvrátit, a nepříjemná citlivost zraku ke světlu. Asi po dvou hodinách tyto příznaky mizí a nastává tupá únava a zemdlenost. Ulehne-li člověk v tomto stavu, upadá takřka okamžitě v opilost a všechen odporný pocit minulých chvil zmizí rázem. Oko vnímá předměty a osoby podivuhodně jasně, plasticky a barevně. Mnohdy i hudba, krásná a čarovná, jak ji jen sny mohou vykouzliti, doléhá v sluch. Zavrou-li se oči, dastavují se vidiny, jež jsou rozpřádány v dlouhé sny, většinou příjemného obsahu a málokdy děsivého rázu. Nastává pocit blaha, ale také lhostejnosti vůči nebezpečí, a zároveň jakési vědomí a přesvědčení o vlastní duševní převaze a tělesné síle. Veškeré myšlení se stává jasnější, ostřejší a rozvinuje se hladce a bez překážek. Proto pozorující osoby mívají dojem, že užití peyotlu je příčinou duševní ostrosti a zvýšení fysické výkonnosti. Po procitnutí není nijakých nemilých následků. Říká se, že při užívání peyotlu se dostavuje nejdříve kocovina a potom opilost.
Ze starých dějepisců střední Ameriky píše Sahagůn o této tajuplné rostlině: "Tuna de Tierra neboli Peyotl dělá vidění, dodává sílu, nepřipouští bázně ani žízně a chrání tělo před nebezpečím". A o něco dále: "Indiáni kmene Chichimeca mají značné vědomosti o účinnosti různých bylin a kořenů. Nalezli kořen, který nazývají Peyotl a jejž požívají místo vína k opíjení. Je bílý, má na temeni bílou vlnu a roste v severní části této země. (Mexiko) Ti, kteří jej jedí, nebo z něho upravený nápoj pijí, vidí směšné, někdy hrozné věci. Opilost trvá 2 až 3 dny a mizí pak bez nějakých viditelných následků. Pojídání tohoto kaktusu je u Indiánů kmene Chichimeca věc obvyklá udržuje jejich sílu a dodává jim odvahy při rvačkách a v boji, nepřipouští dále cítiti hlad, žízeň a únavu. Věří, že peyotl je chrání před veškerým nebezpečím."
Franzisko Fernandez, osobní lékař Phillipa II., který na rozkaz španělské vlády (1570) studoval léčivé byliny Mexika vypráví ve svém díle: "De Historia plantarum Novae Hispaniae." "Tomuto kořenu se připisují nadpřirozené vlastnosti a chceme-li věřiti, co se o něm vypráví, tak prý osoby, které ho užívají, obdrží božský dar viděti do budoucna a lze jim budoucí události, jako prorokům předpovídat. Chichimecové věří, že síla tohoto kořene je toho příčinou. Je nepatrný a sotva vyčnívá ze země."
Po christianisaci Mexika zakazovali kněží požívání peyotlu, nikoliv snad proto, že by byl zdraví nebezpečný, ale protože dle lidové víry tento "čertův kořen" je spojen se starou aztéckou vírou a božstvem; byl by proto nové víře nebezpečným.
Dnešní Indiáni již jen zřídka užívají peyotlu, aby se opájeli. Alkohol je levnější a dosažitelnější, účinky joho jsou rychlejší a příjemnější. Sbírají peyotl však pro obchodníky v Coahuila, kteří jej prodávají turistům jako zajímavou věc, jíž se připisuje mnoho tajuplných a zázračných vlastností (Šplhání na strmé skály, běh bez zastavení na sta kilometrů atd.) Centrum obchodu s touto drogou je Laredo, malé městečko na rozhraní USA a Mexika. Odtud se vyváží ve velkém množství do Spojených států a do Evropy. V tamních novinách najdete inserty, kterými se nabízí "Mescal-bottons-sack" po 1000 kusech za pět dollarů, čisté neplesnivé zboží se zaručuje. Jsou to ony střední části Lophophory Williamsii, hez temene a kořene, dobře sušné. Jaký je cíl ohromného množství této narkotické drogy?
Až do roku 1890 byla požívána domorodci as jen v pěti severoamerických reservacích, v krajích odlehlých, v Sierách kde církev neměla nikdy velkého vlivu a moci a kde alkoholické nápoje jsou vzácné. Byly a jsou to hlavně indiánské kmeny Nayaritu, Huitcholi a Cora; poslední požívají peyotl s kvašenými šťávami ovocnými t.zv. Tescuino. Huitcholi věří, že peyotl povstal ze stop jakéhosi čarovného jelena, a že je příčinou žízně a přitahuje déšť. Jsou přesvědčeni, že peyotl má nejvíce moci a síly v říjnu a v té době jej také sbírají za náboženského ohřadu. Muži vyvolení k tomuto účelu musí po delší dobu zdržeti se kouření, pití a žen. Rozmačkaný ve vodě se pak požívá při zvláštních slavnostech. Od roku 1890 spotřeby však přibývá ne však u Indiánů, ale u bělochů a černochů. Různé americé náboženské sekty požívají při svých ohřadech peyotl. Tak na př. americká náboženská sekta založená opilcem Ravem v Oklahomě má název "Národní americká církev Peyotl Church." V South Dakotě je sekta: "Christian Peyotl Church," která podává svým věřícím místo hostie tento jed. Nemluvě o různých pseudocultech mezi americkými černochy, chci se ještě zmíniti o tom, že v Paříži je dosti nočních lokálů, kde před policejní hodinou se stálým hostům podává jako nejposlednější novinka požitkářská: peyotl.
I v mnohých kruzích ocultistických používají peyotl jako prostředek k pokusům jasnovideckým. Škodlivé následky po delším požívání této drogy nejsou dosud dobře známy. Roe se zmiňuje o případech náhlého úmrtí po nemírném požívání peyotlu a Hrdlička připisuje této nejnovější vášni tytéž následky, jaké zanechává kokain a morphium. Na konec chci našim kaktusářům ještě prozraditi bohaté naleziště tohoto "čertova kořene." V severní části státu Coahuila je vesnička jménem San Jesus Peyotl, (Mexičtí Indiáni přidávají vždy starým azteckým jmémům nějaké svaté jméno katolické), uprostřed pustých a horkých pahorků, kterým domorodci říkají "Lomeria de Peyotes". Tam roste od pradávných časů nevyčerpatelné množství Lophophory Williamsii. Odtud se pak vyváží celé pytle. Neradím však naším kaktusářům, aby se tam některý pro ně rozeběhl. Ač se to zdá paradoxní: v Praze jsou levnější.
Přezemováni kaktusu
Jan Šuba Týneček u Olomóce 9-10/1939
Okládám rostlene na přezemováni tak, abe pravokořenny bele pohromadě a te na podložkách tak, abe pře zaliváni voda netekla na pravokořenny, nebo na vrcholke chólostivjéšich róbovancu. Řidim se ale taky požadavkama tepla a osvětleni. Poznal sem, že Mamillárie se spokojijó s menšim osvětlenim a s nižši teplotó. Melocactuse a nekery Cereuse, Thelocactuse, nekery Ferocactuse a kaktuse nižšich poloh horkéch krajin, šak e v země potřebojó kolem 10°C tepla. Snesó přechodně pokles teplote, vežadojó šak taky omistěni na světle. Je-le v jejich splečnosti rostlena ze stodeňéši polohe, dil roste a svede kaktusářa, abe zalival. Só pak za chladna ztráte. Já kaktuse pravokořenny v zimě nezalivám. Na podložkách rostlene šak mosi aspoň dvakráť v listopádo a jedno v prosinco (okolo 25.XII) zaliť, jináč podložke scvrknó a dlóho na jaře trvá než se napojijó vlahó a daji róbo vzrust. Věči ztráte só zavinněny odpočévajici ovadló podložkó. Je-le na podzem rostlena s podložkó kópená, vsadi se prozatim do jara jenom do piskó, keré se održoje mirně vlhké. Tak vedrži až do jara pevná. Jenom z pevnéch podložek sdělané na jaře rób brzo se zakořeni. Z povadléch podložek kořenijó róbe špatně, protože e rób ochabl. Jenom nekde rób dobře zakořeni, dež róbovaci srust je jenom částečné a rostlena si mohla ož na podložke vetvořeť ve vnitřko násado kořinku. Ale to só vyjimke o keréch v země mosime beť opatrni, abe meze rób a podložko nezatekla voda. Ve skleniko trpijó nekde rostlene mrazivém chladem, só-le blézko skla omistěny. Pozoroval sem nehde, že ani o teho samiho druho nemožeme si počénat sténě. Tak třeba Astrophytum myriostigma var.nuda dostává ož pře 6°C hnědy skvrne, ale ostatnim vločkovaném neobléži pokles dočasné na 3°C. Neotužiléši je velehorská Astrophytum coahuilense, keré na jaře taky néspiš rašijó novy kořinke. Potřeboje šak v země vic světla než "nuda" o keréch tělo néni přestiněny vločkama.
O drobnéch naróbovanéch semenáčcich možo řicť, že se spokojijó s miň osvětlenéma mistama skleniko. Só e proti chlado otužiléši než velky rostlene teho druho.
Od listopádo do unora nesmi beť teplota ani přileš nizká, ani vesoká. Novém roztřiděnim kaktusu na přehledny rode bele dany ož jakyse předpoklade pro učelny omistěni rostlen, co duležity je pro majitele věčich sbirek, keři nesnadňeš rostlene v zémě možó kontrólovať a ošetřovať, zvlášť maji-le sklenik. Ale ten právě má tóli rozdílu,-skoro každá vrstva v nim je jináč teplá a jináč ve dne osvětlovaná. (Majitel bytovyho sklenička má věči přehled a zařidi se na jakóse středni teploto a nadbetek světla /e debe bel!/ neoškodi).
Včel velké zálibě se těšijó echinorereuse. Te žádaji omistěni o skla a socho. Pak na jaře kvetó. Néchólostivjéši só auree. Mosijó měť nésvětléši misto a podložke vlaho. Přezemováni se obečéně neobende bez nejaké ztráte. Obečéně v litě ochoravěly rostlene projevijó svuj nedoh do vánoc. V unoro pak ztratime to, co sme špatně přezemovale. Nekde k temo stači nekolek spadléch kapek se skla do prostředka rostlene nebo pod rób. V země šak vice kaktusu ožejem. Letni véheň, ošetřováni a jiny práce nedopřávaji nám prohližeť si kaktuse omistěny a pařeništo. Vidime jich s vrcho. Ve skleniko se nám zdaji věči pěkňéši pře pohledo ze strane. Přezemováni přenáši teda kaktusářovo kos radosti. Je to přehlidka jeho práce. A je to doba plánováni, jak dokonaléš si všecko zařidime ož přištim jarem.
Konečné poznatky a ocenění importů 9-10/1939
O.Sadovský
Kaktusářství není u nás jen zálibou, ale je současně složkou, na níž zbudovány byly účelné organisace kaktusářů, které mají - jako každé organisce - svou historii. Sděluji-li dnes své názory o importech, není mým cílem propagovati či zavrhovati pěstění a dovoz importů, který ostatně je nyní téměř nemožný. Jde mi pouze o zaznamenání dokladů pro historii a pro ty, kdož po nás někdy přijdou a budou pátrati, kam my jsme ve 2.éře kaktusářského rozmachu došli a jak jsme zhodnotili význam importů, jež byly a budou důležitými činiteli naši pěkné záliby.
Zde skutečnost: v únoru 1937 objednali 4 členové našeho spolku od sběratele Ferd. Schmolla z Cadereyty (Mexiko) 100 větších importů v 80 druzích. Mexické importy jsou - jak známo - mnohými kaktusáři považovány za kandidáty jisté smrti, ba dokonce jejich pěstění nejednou bylo i v odborné literatuře označeno jako pokus bez naděje na úspěch. To připomínám a jako protiklad dodávám že z těch 100 přivezených rostlin zašly cestou dvě, ostatní však rychle zakořenily, v dalším bohatém vzrůstu nijak svůj vzhled i krásu neredukovaly a zapadly do našich sbírek tak, že z 75% nelze je vůbec odlišit od velkých rostlin u nás ze semene vypěstěných. Jsou to hlavně rody: Stenocactus, Thelocactus, Astrophytum, Mammillaria, Lophophora, Strombocactus, Coryphantha a j.
Pesimisticky vůči importům zaujatý kaktasář musí připustiti, že určité druhy kaktusů k nám z jejich vlasti přivezených rostou u nás dobře. Jsou přece Gymnocalycia, Notocactusy a mnoho jiných rodů z Jižní Ameriky, jichž importy po řadu let dovedou pěstit v primitivních zařízeních naši kaktusáři, aniž by těmto rostlinám věnovali jinou péči než ostatním ze semen získaným. Importy nejsou tedy pro kaktusářství "vyřízenou věcí" a stojí opravdu za trochu námahy zrekapitulovati si v čem jsme chybovali my a proč někdy i při nejlepší péči potkávaly nás záhadné nezdary. Začneme historii 2.éry kaktusaření, která nastala po roce 1920;
V starší literatuře lze se dočíst, že právě před 100 lety bylo kaktusářství ve velké oblibě a mělo znamenitou oporu v zámožných jedincích, kteří nelitovali peněz a pořádali nákladné výpravy do Ameriky, aby získali do té doby zcela neznámé nové druhy kaktusů. Na nalezišti byly rostliny pečlivě vyjímány z půdy a co nejrychleji dopravovány do Evropy. Naši předchůdcové neuměli roubovati vyklíčené semenáčky (neznali "gumiček"), byli proto více odkázáni na importy, ale tyto uměli mnohem lépe pěstit než my kolem roku l924. Žel, kaktusářství 1.éry nevytvořilo organisace kaktusářů, každý pracoval na vlastní pěst a své poznatky sděloval jen přátelům. Staré sbírky importů z první polovice 19. století přežily své majitele, staly se součástí sbírek botanických zahrad, kde se mnohé exempláře dochovaly až do let devadesátých i déle. Jak se docilovalo těchto pozoruhodných výslesledků o tom se uchovaly sice v některých spisech kusé a místy dosti nejasné zprávy, ale my na počátku své 2.éry ani na tyto poznatky jsme nenavázali! Jako naprostí nováčci dali jsme importům (jiných propagace schopných rostlin po světové válce 1914-1918 nebylo) všechnu péči a s láskou vymýšleli nové způsoby pěstění. Měli jsme však ztráty! protože jsme pěstili rostliny jak nejlépe jsme dovedli, nemohla býti chyba v nás, ale v rostlině. Radikálnější kaktusáři odsoudili importy a přešli většinou k novému právě se rodícímu směru pěstění kaktusů ze semen. Bylo to levnější, pohodlnější a snad i zábavnější. Boj proti importům podporovala i ulice, neboť architekti doporučili kaktusy do každé moderně zařízené domácnosti, kde na pěkných stolečkách za hustou okenní stórou zvolna umíraly, překrásné importy. Nikdo nezdůrazňoval, že na tomtéž stolečku hynuly různé Echinopsis, Phyllokaktusy i jiné u nás vypěstěné a přes válku kdesi u zahradníka uchované kaktusy. Import někdy vydržel i mnohem déle než celozelené domácí rostliny, leč smrt těchto nic neznamenala - byly levné. Import byl však korunou dekorace, byl drahý a proto tolik křiku a hněvu, když honečně odumřel. Malá zkušenost v pěstění importů projevující se i u organisovaných kaktusářů způsobila, že naše spolky k těmto faktům nezaujaly stanovisko, třeba bylo vytýkáno, že importy jsou s to v nejednom nadšenci ubít jeho lásku ke kaktusům.
Odstupem času a po získaných zkušenostech jest nám však dnes možné presně kaktusářství rozdělit v několik odborů stejně poutavých a stejně významných. Toto rozčlenění jen obohatí a učiní přehledným naše snažení. Vážíme si kaktusářů, kteří pěstují imposantní někdy rostliny na okně a neužívají pařáků ani skleníků. Je dosti druhů u nás dlouhým pěstěním tak aklimatisovaných, že plně svým vzrůstem a krásou potěší i náročného kaktusáře. Tento způsob pěstění tvoří první obor kaktusářské mnohostranné záliby. Je důležitý k získávání milovníků rostlin, jimž umělá zařízení (skleníček) jsou stejně nesympatická jako klec pro ptactvo. Takových odborů lze v kaktusářství zjistit větší počet, třeba ne všude jsou přesně od sebe odlišeny. Hovoří se o specialisaci na určité druhy, cristáty, auree, o hybridisačním pokusnictví a j. Jsou to jakési vyhraněné záliby vedoucí k prohloubení kaktusářství v určitém úseku, jsou to náznaky nových a obsažnějších forem, jimiž kaktusář vedle vlastního pěstění zábavným způsobem dosahuje poznatků cenných nejen pro kaktusářství, ale nezřídka i důležitých pro přírodní vědy. Nechybíme proto, budeme-li pěstění importů považovat za samostatný obor kaktusářství, pro který dnešní můj článek rýsuje základní směrnice. Jsou tyto:
+
1. Importy k nám přivezené nelze v prvním období zakořeňovaní pěstit volně, protože u nás je poměrně málo dnů v roce teplých, aby vyvolaly a udržely zakořenění a zdárný vzrůst rostliny, jímž by se dostatečně zásobila životní energií pro překonání následujícího zimního údobí. Importy z teplých krajů musejí býti v době vzrůstu trvale v umělém prostředí, jímž je předokenní skleníček, pařák nebo zahradní skleník.
P o z n á m k a : Proudící vzduch k zakořenění nepřispívá. Ovzduší vlhké a teplé (kolem 30°C) a přistínění nejrychleji přinutí importy k prvým projevům života, jímž je také rašení kořínků. Už v březnu lze ve skleníčku a v studeném pařáku docílit teploty kolem 25°C, svítí-li slunce. Nemáme-li teplý pařák, musíme s definitivním vsazením a zaléváním rostlin posečkat alespoň do konce dubna, kdy slunce za dne (i když je zamračeno) pařák zahřeje nejméně o 6°C a na noc se teplota udrží slaměnou či jinou přikrývkou.
2. Kdo disponuje zařízeními pro umělé zlepšení životních podmínek kaktusů a chce se zabývati pěstěním importů, ať nekupuje tyto rostliny u překupníků, ale přímo od sběratele.
P o z n á m k a : Hledali jsme přičiny neúspěchu ve svém pěstění pak v nevhodnosti toho či onoho druhu importů a nevšimli jsme si překupníků. Rostliny pro překupníky musejí být levné. Rval a vykrucoval je v Americe ze země většinou indiánský lid. Překupník obyčejně dostával bedny importů na podzim, což zatajil, aby mohl v únoru dát rostlinu do skleníku na zvlhlou vrstvu rašeliny, písku a uhlí. Zde některé rostliny při 30°C vydaly plody, jiné kvetly a též nasadily plody - důležitý to příjem pro překupníka. Ovšem některé vyslaly i kořínky a pod názvem "etablované rostliny" byly prodávány. Kořínky však rostlina cestou ke kaktusáři znovu ztratila. Vznikly po druhé nebezpečné rány: vsadil-li pěstitel tuto rychlením vybičovanou rostlinu, při suché kultuře uschla, při vlhčí uhnila. Výjimky byly ojedinělé. Takové psí nakládání by rostlina u nás vypěstěná určitě nevydržela a ona výjimka mluví spíše pro pěstění importů než proti němu.
3. Import příliž vyschlý lze v mnoha případech zachránit ponořením do mírně teplé vody na 24 hodin. Je-li spodek, mrtvý, seřízne se ostře a rána se desinfikuje i vysuší rozpáleným železem vhodného tvaru (dláto, hřeb, nůž a j., podle tvaru řezných ploch a případných prohlubenin, bylo-li nutné odstranit část vadného svazku cév a p.)
P o z n á m k a : V některých případech (ku př. importy echinocereusů) lze importy s odumřelým spodkem a zdravým vrškem naroubovat na větší Echinopsis, opuntie na opuntii, cereusy na podložkový šťavnatý C.candicans a p.
4. Importy se vsazují až vytvořily několik kořínků do velmi propustné a dostatečně živné půdy. Daří se nejlépe v dřevěných vypálených bedničkách. Jakmile import začal kořenit v půdě, nesmí trpět ani suchem, ani přelitím.
P o z n á m k a :Vsadí-li se rostlina hned jak se objevil prvý kořen, zjistíme při příštím přesazování, že další už se obyčejně nevytvořily, což je chyba. Proto není-li rostlina příliš vyschlá, posečkejme! - Chybovalo se, že se importům dával mramor a jehličí jako hlavní součást směsi. Rostliny takto pěstěné hladověly, trny redukovaly. Ferokaktusy - mají-li vytvořit velké trny - musejí mít půdu velmi propustnou (ostrý přepraný písek) a mnoho živin (hlína s pole hnojeného kravským hnojem a stará listovka z jehličnatého lesa).
5. Délka i šíře trnů je u tropických druhů podmíněna dostatečným množstvím živin v propustné půdě a umístěním rostliny co nejblíže skla pařeniště.
P o z n á m k a :Semenáčky Ferocactus corniger z téhož výsevu vytvořily mohutnější a delší trny, když byly umístěny jen 3cm od skla. Jejich bratři v jiné bedničce v téže směsi půdy, v tomtéž pařáku nevytvořily už tak velkých trnů, ač byly od skla vzdáleny jen 10-12 cm. Protože ve skleníku zahradním lze poměrně málo rostlin umístit hospodárně těsně pod sklo, vzrůst rostlin umístěných dále od skla nikdy nedosahuje krásy rostlin pěstěných v pařeništi, kde také větší a stejnoměrnější vlhkost, zemní plyny i jiní činitelé na vzrůst působí. Skleník ovšem je pohodlnější pro přehlížení a ošetřování rostlin za deštivého počasí a není tam tolik škůdců. Předokenní skleníček je vlastně přenosný pařák.
6. V létě musí import plně žíti, podzimní otrnění musí býti totéž (případně i mohutnější) než tvořila rostlina ve vlasti. V říjnu (podle počasí se zalévé méně v zimě vůbec ne (obyčejně od prosince do 15.února). V únoru se rostliny vyjmou z půdy, kořeny zbaví se otřepáním hlíny, řezem se zkrátí, nastaví do bedniček a vsazují se až zase nasadily nové špičky kořínků.
P o z n á m k a : Nejprve jsme tento způsb pěstění zaváděli jen u importů, ale osvědčil se u všech rostlin pravokořenných.
7. Importy ze subtropických krajů a s velehorských vrchlů musejí po zakořenění dostati takové životní prostředí, aby nezměnily svůj vzhled.Ve všech případech však se nám nepodařilo tohoto cíle dosáhnouti.
Žádná poznámka, protože zde narazili jsme na pole naprosto neprobádané. Snad další odbor budoucího pokročilejšího kaktusářství? Kdož ví! Dnes pouze zjišťujeme, že některé druhy importů u nás "degenerují". Ale toto je zcela nicotné obvinění protože dotyčný druh "degeneruje" i jako semenáč. Zkrátka:Je-li rostlina u nás ze semene vypěstěná jiného vzhledu než import, pak s jistotou očekávejme, že import v novém prostředí v nově narostlých částech stále více se bude přihližovat vzhledu semenáče. Vznikne tím někdy dost nevkusná rostlina, která vyzývavě ukazuje na spodnější části pohádkovou krásu a hořejšek je ubohý. Tak "degenerují" u nás zelené Echinocereusy (i pověstný Ec. De laedtii!), mnohé Opuntie, pilocereusy a j. Někdy je to nevhodná teplota, v půdě snad schází určité prvky, kdož ví? A nejen tvar těla, délka trnů hrubých i vlasových se zkracuje, ale i zbarvení (červené!) se vytratí. Import právě přivezený budiž vzorem jak má u nás ze semene vypěstěná rostlina vypadat. Import však sám v dalším vzrůstu může vytvořit v našem prostředí a naším ošetřováním jenom to, co vytvořil semenáč, protože rostlina nedělá prostředí, ale jest sama pouhým výsledkem jeho složek. Když tedy toto víme, nebudeme nadávat na "degeneraci", jistě také sotva se najde chlapík, který by se trápil luštěním záhady úchylného vzrůstu a vzhledu svých rostlinek a tak prostě se nový přírůstek od importu oddělí, naroubuje se případně a z matečné rostliny - vyroste nová hlava otrněná téměř tak dokonale jako ve vlasti. A to je to nejzáhadnější! Ale v dalším vzrůstu zpravidla i ta nová odnož nabude vzhledu semenáče. Na štěstí převážná většina druhů nemění u nás svůj vzhled, zmínka o naší dnešní bezradnosti s jakou "degenerujeme" určité druhy u nás - promiňte mi - ale tato zmínka je také kouskem historie a kouskem útěchy a výstrahy pro ty, kdož po nás se octnou v sítích kaktusářské záliby. A je nutné zde též zaznamenati, že jedině importům děkujeme za skvělý rozmach kaktusářství po roce 1920.